Ján Mančuška, dnes sedmatřicetiletý konceptuální umělec slovenského původu, patří k nejčastěji v zahraničí vystavujícím českým umělcům (od svých šesti let žije v Praze). V jeho tvorbě se prolínají různé umělecké obory – výtvarné umění, literatura, film, divadlo.

Vedle happeningů, výstav a instalací se pouští i do divadelních textů a jejich inscenací. Taková je i jeho Hra pozpátku, již ve světové premiéře uvedl 6. září 2008 v Královském divadle v Kodani. Česká premiéra se však konala až minulou neděli v pražském Divadle Archa. Jde o divácky náročnou produkci s pěti tanečníky na otevřeném jevišti a jedním vypravěčem.

Samotný text lze zařadit do proudu filozofujících děl Franze Kafky, Virginie Woolfové či Jorge Luise Borgese. Autor sám se hlásí k přednímu představiteli nového románu Alainu Robbe-Grilletovi a k postmodernistovi Michelu Houellebecqovi. Mančuškův text se zabývá několika banálními okamžiky v životě hlavního hrdiny, kdy mu byl například ukraden mobil nebo kdy se probudil sám ve svém bytě, navštívil sousedku, a které se rozhodne vrátit zpět a prožít jinak.

Mančuška zkoumá jazyk, logiku posloupnosti děje a vnímání reality. Narušuje je a kubistickou metodou střihů, posunů a cyklických návratů v čase nabízí jiné vnímání nejen času, ale především reality jako takové. Příběh i autorovy úvahy slyší divák v reálném sledu, akce na jevišti ale probíhají pozpátku. Začíná se děkovačkou a končí začátkem. Jsou místa, kdy se časy a děje protínají, vesměs ale divák slyší, co se stalo, a vidí, co se stane.

Herci se po celé představení pohybují „pozpátku“. Mlčí a tančí. Je to, jako bychom sledovali tajemné divadlo, či Inovátor. Ján Mančuška ve svém autorském projektu Hra pozpátku opět potvrdil pozici výjimečného umělce mezinárodních kvalit možná svůj vlastní sen. Navenek jde o chladné, vykonstruované představení připomínající výkresy deskriptivní geometrie – půdorys, bokorys, en face a profil. Naštěstí představitel hlavního hrdiny (autorovo alter ego), zkušený performer Ondřej Lipovský prokázal nejen stylovou přesnost, ale připojil k ní i smysl pro absurditu a cit. Své akce provádí s jistým nadhledem a ironií. Zbytek tanečníků však tvoří jen jakýsi bezduchý pohybový ansámbl přesouvající se z místa na místo a simulující vyprávěné situace. Vynikající je ale Roman Zach jako vypravěč. Je stylový, rytmicky přesný, naléhavý. Mančuškův text v jeho podání je skoro hudební skladbou.

Hra pozpátku je svým způsobem divadelní extrém. Není pro každého a není jednoduché ji na první poslech a při první návštěvě zcela pochopit. Mnohé mu unikne, něco jej mine. Je třeba zapojit nejen emoce, ale především mozek. Jako při každém experimentujícím, intelektuálně zaměřeném umění. Je nutné se k němu vracet, koncept rozebírat a text a situace domýšlet. Jako díla Kafky, Woolfové či Houellebecqa. Je dobře, že se takové projekty objevují nejen v cizině, ale nyní – konečně – i na prestižních scénách u nás.

Autor je redaktorem Divadelních novin

Čtěte článek on-line:
URL| http://www.e15.cz/relax/kultura/hra-pozpatku-divadlo-jako-deskriptivni-geometrie