23.11.2009, Hospodářské noviny, str. 10   Kultura
     
Vlámští tanečníci se dotýkají hranice fyzických možností
Moderní tanec

Taneční dílo temné, drtivé krásy uvedl koncem minulého týdne v pražské Arše vlámský soubor Ultima Vez, který patří k absolutní špičce současného světového tance. Představení nazvané Nieuwzwart (Nová čerň), nejnovější kreace souboru, přináší zprávu o tom, jak se stav světa zjevuje očím choreografa Wima Vandekeybuse.
Magické praktiky Náladu představení předjímá už úvodní ohlušující zahřmění. Na rozdíl od prostorných evropských scén, kdy diváci pozorují celek z mytického odstupu, se v Arše hrálo v těsné blízkosti diváků. Vynikly detaily, které mohly posunout i smysl: Zešeřelé, jen při zemi osvětlené jeviště evokuje břeh kalného oceánu; je to konec (nebo snad temný počátek?) světa. Z oceánu se plazí nahé bytosti, kroutí se a impulzivně smršťují. Tři muži se šajnovkami si na zemi některé vyhmátnou a hřeby do prsou je přitloukají k zemi. Z blízkosti však je oceán prostě šustící igelit a podlaha potištěný baletizol, žádná přízračná krajina. Zato co zdálky vypadá jako mučení, zblízka se podobá magické praktice.
    Zblízka také vynikne humor tanečníků, třeba etuda bizarního ptáka se škubavými tiky, čepýřením a neobratnými (a neúspěšnými) pokusy o milostné přiblížení v čase katastrofy.
    Vandekeybus dovádí tanečníky na hranici fyzických možností. Jejich individuální výstupy, kontaktní partneřiny, v ansámblu znásobené a provázané, jsou skoro nadpřirozené. S vrcholnou technikou contemporary – ve výbušné a přízemní variantě typické pro Ultima Vez – tu splynuly a amalgamovaly se všechny virtuozní techniky dneška: break, capoeira, judo. V centru stojí lidské tělo, jeho houževnatost, odolnost, jeho nezměrné možnosti. Tanečníci rozehrávají Vandekeybusovu představu silných mutantů železného věku budoucnosti (nebo snad nějakých pravěkých predátorů?). Jeho vize světa je sugestivní, avšak filozoficky zacyklená v bludném kruhu, v němž splývá science fiction s imaginárním pravěkem.
    Z pódia, visícího nad hlavami tanečníků, tři hudebníci ohlušují divadlo. Bubny a činely si přijdou na své. Do tohoto hudebního nečasu vpadne tanečník skrytý v chumlu zlatého staniolu, jeho mnohavrstevné cáry se řasí a víří, přežene se jako kulový blesk a ostatní tanečníci kolem něho orgiasticky křepčí jako kolem starobylého božstva. Teatrálnost k Vandekeybusovi patří.
Boj o přežití Tanec je dostatečným sdělením sám o sobě. Byla proto škoda, že se mezi diváky a tanečníky postavila recitátorka v bílém – průvodkyně v tom bloudění temnou krajinou s verši Petera Verhelsta, oblíbeného Vandekeybusova básníka. V kotníčkových botách na hysterických vysokých podpatcích a rovněž s hystericky odbarvenými vlasy působila v konfrontaci s autentickou tělesností tanečníků anachronicky, jako z amerického manželského dramatu padesátých let; anachronicky ostatně působila i sama poezie.
    Apokalyptické vize a sebevražedný tanec nejsou v tvorbě Wima Vandekeybuse ojedinělé. Choreograf navazuje logicky zejména na temnou sérii In Spite of Wishing and Wanting; Scratching the inner Fields; Blush. Všechno už soubor v Praze uvedl. Tato díla již byla zachvácena horečkou zániku a vůlí těla přežít. V nejnovější choreografii prozatím toto téma a tento étos vrcholí.