Působivý scénický příběh o nezáviděníhodném údělu uprchlíků, tuposti byrokratů a lhostejnosti politiků s divokými písněmi orchestru All Star Refjúdží Band inscenovala režisérka Jana Svobodová v pražské Arše. Je to divadlo, které vám sáhne do svědomí.

Nedívejte se na imigranty skrz prsty. Protože vůbec nevíte, jestli třeba za pár let nebudete v podobné situaci jako oni. Nemůžeme být tak nafoukaní a myslet si, že nám se něco podobného stát nemůže,“ nastiňuje autorka a režisérka základní myšlenku pozoruhodného divadelního projektu s názvem Tanec přes plot.

Na pěti malých scénách se diváci stanou svědky autentických životních příběhů pěti konkrétních uprchlíků, kteří jsou autory, dramaturgy, konzultanty a částečně i režiséry svého vyprávění. Vstupují do děje a zjevují se na scéně jako živé důkazy svých životních peripetií, prostřednictvím jejich přímé účasti se prolíná divadlo s realitou.

Marina, která utekla z Čečenska, pracuje jako uklízečka na operačním sále, Kurd Kasem se ocitl ve vězení za to, že zpíval politickou píseň, Khippy musel uprchnout kvůli pronásledování za loutkářskou satiru a arménský kadeřník musel odjet z Gruzie, kde nechal své oblíbené poštovní holuby. Diváci dostanou u vstupu zároveň se vstupenkou i mapky různých barev a podle šipek se po malých skupinkách přesouvají od jedné scény ke druhé. Zatímco na čtyřech se odehrávají osudy uprchlíků, na páté zběsile pobíhá, hystericky telefonuje, neuroticky chroupe mrkev a všechny posílá do horoucích pekel nesnesitelná sekretářka metaforického byrokratického úřadu a herec Jan Budař v roli náměstka pro problematiku uprchlíků nesmyslně tlachá a mlží – přesně jako většina českých politiků.

„Hledala jsem obecné životní situace, které si prožil každý a na kterých bylo možné vybudovat emocionální souznění mezi diváky a uprchlíky z Čečny, Tatarstánu, Barmy, Angoly a dalších zemí,“ vysvětluje režisérka Jana Svobodová, která přizvala ke spolupráci kromě uprchlíků, herců, tanečníků a muzikantů i spisovatelku Hanu Andronikovou – autorku oceňované knihy Zvuk slunečních hodin.

Krátká představení jsou vždy oddělena mohutným a břeskným zvukem orchestru All Star Refjúdží Band, v němž hrají sami uprchlíci, performeři, kteří jejich příběhy tlumočí, i profesionální hudebníci. „Kapelník Michael Romanyshyn, který vyrůstal u Petera Schumanna v divadle Bread and Puppet, umí vytvořit band z lidí s různou úrovní znalosti hry na hudební nástroje. Má systém, ve kterém se každý z nich může uplatnit a najít své místo v orchestru,“ libuje si režisérka, podle které je právě to symbolickým poselstvím představení.

Tanec přes plot je počinem, který virtuózně balancuje na hranici mezi dokumentárním a sociálním dramatem a nastavuje zrcadlo současné české společnosti, která to potřebuje jako sůl.

(om)