* Tragická opereta si pohrává s fenoménem let 1968 a 1989 * A u Humpolce našla místo, které je metaforou české průměrnosti

Podrobit české dějiny divadelní reflexi na benzinové pumpě u Humpolce vypadá jako hodně bláznivý nápad. Inscenace Exit 89 v pražském divadle Archa v režii Jiřího Havelky také opravdu je hravým a zábavným představením, ale i metaforicky přesným průzkumem fenoménu let ’68 a ’89 a dokonce i česko-německého sousedství. Tvůrci této »tragické operety« - vedle režiséra scenáristé Jaroslav Rudiš a Němec Martin Becker nebo autor hudby Michal Nejtek - jsou zhruba z generace třicátníků. Umějí číst a předávat důležité »vzkazy« v jazyce komiksů, béčkových filmů i absurdního humoru. Obrazy v Exitu 89 a jejich významy jsou tak často ukotveny v banální realitě nebo bizarní náhodě. Stejně jako symbolika výjezdu na 89. kilometru dálnice D1, místa, které se při havárii stalo osudným Alexandru Dubčekovi.

Alles gute
Začíná to jako scifi - muž připoutaný na lehátku je zaměřován jako terč. V hledáčku se ocitá jeho mozek, který se na CT zobrazeních jeví jako mapa. Spolu s Nejtkovou hudbou, která se suverénně pohybuje na hraně patosu a revuální ironie, a kongeniálním zpěvem Jána Sedala (Karel, Dubčekův řidič) exponuje tento obraz téma paměti.

Střihem se ocitáme v kabinách kamionů. Český řidič Saša (Jiří Hána) si se svým německým kolegou Rudim (Philipp Schenker) při jízdě vyměňují z okénka do okénka řízek a revoluční literaturu. Tenhle manévr se stane osudným nejen jim, ale i česko-německému páru, Nele (Zuzana Stavná) a Christianovi (Jakub Žáček), který míří na návštěvu k matce atraktivní neuroložky zamilované do akurátního Němce s mercedesem a manažerskou funkcí v autodopravě. Rozhovory obou dvojic mají neodolatelný půvab v žánru estrádní pětiminutovky Alles gute, který ještě umocňuje rafinované simultánní tlumočení Jiřího Zemana Sönmeze. Herci jsou výborní, sehraní, přesní, pěvecky i pohybově disponovaní a hlavně vtipní.

Brzdění, náraz, zastavené naděje, a pak už se mohou v těch pověstných vteřinách před smrtí odvíjet retrospektivní obrazy v surreálných souvislostech. Paměť, záhadnými vazbami propojené shluky neuronů, které zobrazeny přístroji připomínají silniční sítě, cestu životem či dějinami, nám nabízí své interpretace toho, co se stalo.

Obrodná estráda
I tyto vzpomínky se odehrávají v již nastíněných zábavných žánrech. Jen přibude postava zpruzené pumpařky Jiřiny (Marie Ludvíková), dávné lásky kamioňáků, na kterou oba vzpomínají s nostalgií jako na sladká šedesátá, a proto jsou ochotni přehlédnout i hlodající zub času. Některé »estrádní« scénky, například oprava mercedesu nabouraného o Dubčekův pomník nebo soulož alkoholem zmožené Jiřiny se Sašou, jsou skutečně nezapomenutelné.

Ve fleších paměti se objeví i slavné cvičení vojáků na spartakiádě, fotka z Národní třídy v osmdesátém devátém, kamion plný Che Guevarů, rudé karafiáty i Dubčekův legendární skok do vody v plavkách. Pohyb rozpažených rukou, tělo v letu, gesto člověka, který přijímá svůj úděl, je leitmotivem inscenace stejně jako sousloví republika s lidskou tváří nebo Humpolec - místo, které se stalo symbolem silničních kalamit a metaforou české průměrnosti.

Přirozené spojení humoru, nadsázky a symboliky občas křečovité zaskřípe v případě postavy Dubčekova řidiče, který vystupuje jako médium obrodného procesu. Naštěstí Sedal ztělesňuje vizionářského magora s takovým půvabem, že to rádi přehlédneme. V Arše vzniklo zásadní představení, které nenudí, nepoučuje, ale baví a očišťuje.

Jaroslav Rudiš a Martin Becker: Exit 89. Režie Jiří Havelka.

Praha, Archa. Premiéra 22. 10.