Kolem přidělování dotací na kulturu v hlavním městě to opět vře.
Zatímco do jednání zastupitelstva se vše odehrávalo za zavřenými dveřmi a členové grantové komise byli vázáni mlčenlivostí, 28. března se veřejnost dočkala »kulturních« projevů pražských zastupitelů a postupně se nyní dovídá, jak vše probíhalo.

Kdo má, tomu přidáme

»Vidíte tu teď někde nespokojené divadelníky?« rozčiloval se pražský zastupitel Ondřej Pecha (ODS). Nikdo je neviděl, smutně totiž sledovali z povzdálí absurdní divadlo, zatlačeni do kouta přehlídkou arogance. A moci, která v případě sporů nikam nespěchá a může letošní granty klidně schválit třeba v prosinci. Anebo vůbec.
    O co běží pře? O standardní principy Evropské unie, které Praha v kulturní oblasti porušuje už léta. Zjednodušeně řečeno na jedné straně leží podnikatelský sektor působící na relevantním trhu zábavy a cestovního ruchu. Ten sektor, který se vždy bude řídit vkusem masového publika (a bude podle toho vybírat tituly i interprety). Na druhé straně je sektor neziskový, vykonávající veřejnou službu v kultuře. Jeho posláním je přinášet nové podněty, experimenty, nebát se rizik nových postupů, autorů, neznámých jmen. V obou vznikají dobré i špatné věci, oba mají své okruhy diváků, z nichž nemalá část se kříží.
    Rozdíl je v tom, že první se rozhodli podnikat za účelem zisku, zatímco výsledkem druhých je vyrovnaný rozpočet.
    Aby mohly nezizkovky tento cíl naplnit, musejí dlouhodobě plánovat a znát své šance na dotace, sponzoring a v neposlední řadě vlastní příjmy z činnosti. Při nižší dotaci mohou přejít na »krizový režim« a utlumit nejméně výdělečné činnosti (třeba programy pro děti nebo menšiny). Vždy však potřebují vědět předem, s čím mohou počítat. To platí stejně tak o kontinuální činnosti divadel, galerií či hudebních těles; jako třeba o festivalech.
    Pražští zastupitelé však rozhodli po svém: budou dotovat vstupenky turistům na pěší zóně a navyšovat zisky úspěšných producentů. Anebo rádi podpoří festival alpinismu, módní přehlídku a jiné projekty obchodních společností, zatímco jim nezbývá - jmenováno namátkou -na mezinárodně uznávané aktivity Divadla Archa, Divadla bratří Formanů, festivalu Tanec Praha nebo Centra současného umění.
    Nejvíce peněz na kulturu jde v evropských metropolích na velká divadla. Neboť většina diváků je konzervativní a chce své tradice dodržovat, což u nás platí dvojnásob. Obrovské prostředky však dávají města i na festivaly. A za zásadní považují v civilizované části Evropy i podporu současného umění.

Partnerství nad zlato

Britské studie prokázaly, že každá libra investovaná do kultury, se státu vrací nejméně dvojnásobně. Socioekonomické efekty kultury jsou nevyčíslitelné. A přestane-li stát, kraj či obec dbát o kulturní rozvoj svých občanů, páchá tím nenapravitelné škody.
    Proč by však měli občané očekávat od volených zástupců vyšší cíle? Dávno už přivykli opaku, korupčnímu prostředí prorůstajícímu už i do kultury. Zvláště díky institutu takzvaného »partnerství«, v jehož rámci neplatí žádná pravidla: nejsou zveřejněny rozpočty, projekty nehodnotí žádní odborníci ani nejsou vyžadovány výroční zprávy, ba ani závěrečná vyúčtování. Město v rámci »partnerství« zkrátka velkoryse rozdává »dary«.
    Možná by si toho mohl všimnout Úřad na ochranu hospodářské soutěže, který by měl transparentnost dotací z veřejných rozpočtů hlídat. Dovoluji si ho tímto veřejně zavdat.

***

Stálo by za to, aby si Úřad na ochranu hospodářské soutěže všiml, jakým způsobem Praha rozdává veřejné peníze.

Yvona Kreuzmannová, Autorka je členkou grantové komise hlavního města Prahy