V sobotu 16. února vystoupila v pražském Divadle Archa jedna ze stále výrazných ikon francouzské hudební a filmové scény Jane Birkinová. Při jejím prvním českém koncertu ji doprovázelo trio muzikantů a nalezla zde vřelé publikum. Před pražské diváky předstoupila Jane Birkinová s úsměvem a dobrou náladou. Oblečená ve sportovních khaki kapsáčích, teniskách a tmavém tričku působila ve svých šedesáti letech o dvacet let mladší a v bezmála dvouhodinovém vystoupení překvapila bezprostředností, upřímností i vtipem. Její skvělou hlasovou formu doprovázela trojice hudebníků. Ti plynule střídali klavír, bicí soupravu, kytaru, housle, bendžo, harfu nebo ukulele, výjimečně doprovodili hlavní hvězdu i hlubším mužským vokálem, o který si říká zejména interpretace skladeb z desky Rendez-vous, jež je na duetech prakticky celá postavena. Z té však zazněla vlastně jen albová úvodní Je m’appelle Jane.

Stále “avec Serge” Perfektní zvuk Archy doplňovaly decentní světelné efekty, vytvářející příjemnou atmosféru. Jane Birkinová mluvila a mluvila, francouzky a anglicky, přičemž legračně pletla výslovnost obou jazyků, ovládala české poděkování i názvy některých skladeb - vyslovujíc “strašidlo” rozesmála celý sál. “Djekuji. Djekují! Merci. Thank you,” ozývalo se po téměř každé z více než dvou desítek písní z úst dojaté umělkyně. Nebála se seskočit do publika ani vyrazit na ochoz Archy, neopomněla mnohokrát zmínit svého “osudového muže” Serge Gainsbourga. A ačkoliv občas na jeho účet spíš žertovala, bylo znát, že ji v roli zpěvačky ovlivnil jako nikdo jiný.

Oproti očekávání v Arše nezněly zdaleka jen skladby nejnovějších desek, i když zejména předloňská Fictions byla zastoupena hojně. Zpěvačka se vracela na začátek 70. let (úvodní písní alba Di doo dah) nebo žertovnou Ex-fan des sixties ke stejnojmenné nahrávce z roku 1978, kterou umístila na konec, těsně před dvoupísňový přídavek.

Radost i vděčnost Jane Birkinová střídala pomalejší, křehčí balady v doprovodu klavíru nebo akustické kytary (Ballade de Johnny-Jane), rychlejší, rozverné, veselé písně (Fuir le bonheur de peur qu’il ne se sauve); stejně tak plynule přecházela z francouzštiny (T’as pas le droit d’avoir moins mal que moi, Le moi et le je) do angličtiny (Strange Melody).

Zazněl i jeden takřka recitovaný úchvatný “protestsong” A Song for Aung San Suu Kyi a jedna skladba v portugalštině, za kterou se v úvodu s úsměvem roztomile omluvila a text četla s brýlemi (ve kterých se konečně alespoň na okamžik přiblížila svému skutečnému věku) z počmárané čtvrtky papíru.

Perfektní hlasová forma (i tehdy, když v úvodu brouzdala mezi publikem), radost z vystupování a vděčnost doprovodným muzikantům i divákům, kteří nadšení projevovali vytrvalým a srdečným potleskem - tak se představila na svém premiérovém vystoupení francouzská hvězda v Praze.

Slzy na krajíčku Ke konci, když se loučila s Prahou a všem znovu a několikrát poděkovala, měla Jane Birkinová slzy na krajíčku. “Jste úchvatné, fantastické publikum. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy byla tak dojatá jako dnes večer. A i když zítra odjedu zpátky do Paříže a všechno bude pryč, Praha navždy zůstane hluboko v mém srdci.” Její lehce roztřesený hlas a pokorné děkovné pohledy do publika napovídaly, že to myslí vážně.

Jana Kačurová, Lidové noviny

HODNOCENÍ LN ***** Jane Birkinová Divadlo Archa, Praha, 16. února