Arnošt Goldflam v autorských večerech Divadla Archa Maniak improvizuje “o posedlostech, úchylkách, zločinech, vraždách, penězích, sexu a dalších mániích”.

* Čím vás zlákala improvizace?

    Když mi uhodila šedesátka, řekl jsem si, že je třeba začít cvičit paměť, aby nezačala slábnout. Také jsem četl o japonských vypravěčích, kteří mají nastudovaných několik příběhů, které nehrají, ale vyprávějí. To jsem chtěl zkusit, ale i trochu zahrát. Lákala mě improvizace podepřená tématem, tak aby to vedlo k ucelenému příběhu. Chtěl jsem si ověřit, jestli si linky jednotlivých osudů dokážu zapamatovat a smysluplně je uzavřít.

* Je improvizace těžká herecká disciplína?

    Mně to velmi těžké připadá, protože hraju jen příležitostně. Udržet příběh i paralelní linie a osudy v paměti, aby mi nějaká postava nezmizela z děje, není vůbec jednoduché.

* Tušíte ve chvíli, kdy vstupujete na jeviště, jak to v ten konkrétní den dopadne?

    To vůbec ne. Na jeviště vždycky vstupuju s velkým strachem. Pravidelně si říkám, že minule to sice vyšlo, ale teď už musí přijít průšvih. Bojím se, že to bude nuda, že se v tom zamotám, něco popletu a ztratím se. Naštěstí přijetí publika bylo zatím vždycky příznivé. Což není žádná záruka.

* Jaký má publikum podíl na tom, jestli je vystoupení úspěšné?

    Veliký. Je důležité, aby příběhem, který prezentuju, šli diváci se mnou. Někdy se na ně obracím, žádám je o nějaký impulz, kladu otázky. Když jsou soustředění, je velká naděje, že spolu dojdeme ke zdárnému cíli. Ale kdyby byli – jak se na divadle říká – čtvrtou stěnou, hrozilo by, že to nemusí vyjít. Proto se na začátku snažím navodit komunikativní atmosféru, mluvím s nimi a vysvětluju, jak to představení společně povedeme.

* V čem se liší vaše improvizační večery od klasických divadelních představení?

    Vymyslel jsem si takový slogan: je to způli připraveno, způli improvizováno, zčásti pravda, zčásti vymyšleno, z poloviny vyprávěno a z půlky hráno. To, co předvádím, není představení v pravém slova smyslu. Vždycky mě bavilo psát takzvaná monodramata, napsal jsem třeba Biletářku, Červenou knihovnu, Agatománii. Obdivoval jsem herce, že mají odvahu a zodpovědnost být na jevišti sami, tak mě napadlo, že to také jednou zkusím. Tím, že jsem do vystoupení zařadil možnost improvizace i komunikaci s diváky, je to pro mě napínavá hra, u které nikdy nevím, jak dopadne. Stanovil jsem si určitá omezení, doba přípravy je krátká, týden před vystoupením si začnu dělat poznámky na téma, o kterém bych chtěl hrát, den dva předtím si to sepíšu a v den, kdy se to prezentuje, to zkouším i se světlem a zvukem. No, a večer to odehraju, nebo se o to aspoň pokusím.

* Jak souvisí název s obsahem vašich vystoupení?

    Názvy slouží jako východisko. V Masochistovi to byly osudy očima člověka, který se na svůj život a své blízké dívá poněkud sebemrskačsky. Ve Voyeurovi šlo právě o pohled těch druhých lidí. A teď by to měla být jakási psychoanalytická sonda do různých úchylek a posedlostí. Takový chorobopis mánií.

* Budete vycházet ze sebe?

    Rozhodně, budu mluvit i o svých posedlostech.

* Například?

    To nemůžu říct, protože to zatím sám nevím. Teprve se začnu zkoumat.

* Každé vystoupení je premiérou a derniérou zároveň. Nemrzí vás to?

    Píšu si poznámky na takové dlouhé nudle papíru. Na jeden večer měří i metr dvacet. Protože spolu jednotlivé části cyklu souvisejí, napadlo mě, že bych je mohl zpracovat do povídek. Ty nudle mi poslouží jako základ. Je to, jako bych chtěl napsat povídku, ale nejdřív někomu vyprávěl, o čem to bude.

* Co říkáte současné situaci Divadla Archa, které letos hospodaří bez státních grantů?

    Četl jsem rozhovor s pražským kulturním radním, který tvrdil, že divadlo, které se neuživí, nemá právo na existenci a že se granty budou dávat podle prodaných vstupenek. To je úplná blbost. V divadle musí být kromě zábavy také nekomerční, hledající a objevné věci, které posouvají umělecký vývoj. Z nových postupů pak může čerpat i onen divadelní střední proud. Kdybychom tady měli jen věci zaběhnuté a ověřené, tak by se u nás hrálo stále jako v devatenáctém století. Moderní, hledající divadlo je třeba podporovat především.

MARIE FRAJTOVÁ i